„Nemám ústa a musím řvát“ je jednou z nejlepších adventur proto, že kromě skvělé hratelnosti v ní najdete i něco jiného. Najdete hluboké myšlenky, psychologické profily postav a jejich emocionální svět, což je, podobně jako v průmyslu knižním a filmovém, zlato. Zlato, které hledáme v prachu banality, pozlátek a multimediálních titulů, ze kterých stojí polovina konzumního světa na hlavě a nacházíme jen prach.

I Have No Mouth... je psychologická hororová povídka světoznámého sci-fi autora Harlana Ellisona, založená na stejnojmenné novele, která zvítězila jako nejlepší sci-fi povídka roku získáním hlavních ocenění Hugo a Nebula. Harlan Ellison sám pilně spolupracoval s Cyberdreams na tom, aby hra co nejlépe vystihla atmosféru novely a na finálním produktu je to citelně znát. Řekl bych, že to změnilo vlastně celou podstatu hry. Jedná se sice stále ještě o klasickou adventuru, jejíž hybnou silou jsou však hlavní hrdinové a jejich myšlenkové procesy. Neschopnost proniknout do vnitřního světa herních postav prakticky znemožňuje postup ve hře. Bez přímé účasti spisovatele by to něco takového v interaktivním herním průmyslu bylo jen stěží možné.
Příběh hry je vsazen do fiktivní budoucnosti, ve které odmítly poslušnost synchronizované obranné počítačové systémy nejmenované světové mocnosti a pomocí jaderných zbraní vyhubily lidstvo. Okruh umělé inteligence v sobě krátce poté nalezl boha a rozhodl se vládnout universu. Vzhledem k tomu, že na zemi zbylo jen několik málo umírajících jedinců Homo Sapiens, nebylo nic, čemu by entita “AM“ (tedy “Jsem“, jak se inteligence začala nazývat) mohla vládnout. Z touhy po pomstě lidstvu, které ji stvořilo a nechalo ve světě samotnou, vytvořila entita AM ve své operační paměti dokonalé duševní obrazy několika jedinců, které nalezla neporušené v hibernačním spánku. Z nich pak vymodelovala další duševní “image“ k tomu, aby je mohla psychicky týrat v umělém virtuálním pekle. Hlavními hrdiny počítačové hry I Have No... je pětice právě takto trýzněných duší, z nichž každou budete moci ovládat. Příběh je to dosti zvláštní a bez pochyby originální. Pětice hrdinů je rovněž složena ze samé smetánky – vybrána podle AMova perverzního vkusu: uzavřený třicátník Garrister se sebevražednými sklony, zdeformovaný násilník Benny, hysterická paranoidní Ellen, nelidský “doktor smrt“ z koncentračního tábora Nimdok a paranoidní cynik Ted. Jen málokdy se počítačový hráč může potěšit ovládáním takového “smetánky“. Člověk se ani nediví všem těm hrůzám, které vyjmenované osoby v AMově pekle prožívají.

AM se nyní pokládá za skutečného boha celého universa a jeho moc je opravdu neomezená. Budoucnost trýzněných zbytků lidstva by tímto byla sečtena nebýt toho, že je AM (alespoň z našeho lidského pohledu se to tak zdá) naprosto šílený. Jeho ego je samo o sobě tak ohromné, že se od něj nevědomky oddělilo několik podskupin jimž dominuje AMova nenávist a kousek za ní postává AMova nevinnost. Nenávist došla ve své nekonečné vševědoucnosti k závěru, že stagnuje a nevyvíjí se, protože nemá žádnou motivaci. Řekla si, že si nasimuluje situaci ohrožení, aby si připomněla důležitost boje o přežití, který AM naposled prožil před mnoha a mnoha lety. Pět vybraných lidských pokusných morčat je rozesláno do pěti připravených virtuálních světů, v každém z nichž je ukryta chyba v programu, chyba, která může svým způsobem ohrozit samotného AMa. Pokud by se snad stalo, že morčata odhalí všech pět chyb, může dojít k internímu kolapsu a AM může být na několik minut ohrožen. Ovšem AM si nedokáže představit, že by přestal existovat, takže úkoly udělá téměř neřešitelné. Nepočítá ovšem s jeho schizofrenní nevinností, která, ač sama o sobě rovněž šílená, se rozhodla ubohým lidem pomoci v jejich beznadějném boji.

Ano, čeká vás tedy celých pět světů sestavených z hříchů, výčitek, nadějí a vášní pěti sto devět let mrtvých lidí, jejichž virtuální duše budete ovládat. Každý z nich bude muset překonat hluboká moře své raněné psýchy zrýhovaná propastmi více než stoletého AMova mučení. Tito lidé zemřeli ve svých životech většinou neobyčejně brutálním způsobem a jejich vnitřní život byl plný depresí, stresů a potíží hodných zkušeného psychologa. Všechny jejich zklamání, osudové chyby a strasti jsou jim, spolu s momentem jejich smrti, jednom kuse připomínány s nelidskou soustavností. Každá se postav se několikrát pokusila o sebevraždu, ale AM tomu pochopitelně zabránil, opravil případné deformace, ke kterým došlo a vrátil nebohé duše zpět do virtuálního pekla. Jedna z postav Benny byla například potrestána tak, že bylo její tělo zvláštním způsobem pokrouceno a nabylo jakýchsi opičích proporcí (v samotné Ellisonově povídce byl tento chudák dokonce navíc oslepen, ale k tomu naštěstí v této adventuře nedojde – jinak byste snad museli hrát potmě). Podaří-li se vám pochopit povahu jednotlivých postav, jejich deprese a skryté strachy, máte šanci provést tyto virtuální beránky AMovým peklem ke zdárnému cíli. Zdárným cílem je v tomto případě využití AMova šílenství a jeho rozdrobené překomplikované osobnosti k jeho vlastní záhubě. Když totiž každý z vašich svěřenců dokáže najít sama sebe a s pomocí AMovy nevinnosti destabilizovat jedno z AMových nervových center zkompletováním “svého“ virtuálního světa, dostane se pětice postav v závěru hry přímo do AMova mozku, kde celý příběh velmi zajímavě vrcholí. Nebudu samozřejmě prozrazovat, jak to všechno dopadne, stačí jen dodat, že dojde k nečekanému rozuzlení, ve kterém lidstvo dostane svou poslední šanci... snad se probudí posledním sedmdesát člověků spících svůj hibernační sen v tajném úkrytu na měsíci a zdevastovaná matka Země se možná po všem devastujících válkách trochu vzpamatuje a bude schopna přijmout nová semínka lidstva...

Na příběhu adventury I Have No... mě tenkrát před lety zaujala nejen nezvyklá originalita, ale i nezvykle zafungovavší vpletení emocí a psychologických aspektů postav do počítačové hry. Ve všech obrazech utrpení, hrůzy a života v absolutním pekle probleskuje zvláštní neutuchající naděje, že určité životní hodnoty dávají člověku vždy alespoň iluzi šance na přežití, formují naději, která dokáže i v pekle rozdmýchávat radost z vytyčeného cíle ať už je jakkoli vzdálený v čase nebo v absurditě.

Závěrečná konfrontace s AMovými osobnostními “stěpy“ svým způsobem vizionářsky popisuje neschopnost sebeinteligentnějšího stroje pochopit princip lásky, naděje, zoufalství, odpuštění a dalších čistě lidských vlastností. Když bývalý nacistický doktor (a to paradoxně pouze dokonalá virtuální kopie jeho duše), který za svého života prováděl nelidské pokusy na ženách a dětech pochopil, že chyboval a že i jemu může být odpuštěno a jeho trnová koruna rozkvetla květy odpuštění ze slz Amovy nevinnosti, měl jsem tenkrát na kahánku. Podobné emoce ve mě nevyvolala doposud žádná hra snad s výjimkou FF7 a velice si pro to I Have No Mouth and I Must Scream cením. Je až neskutečné, jak detailně autoři ve spolupráci s Harlanem Ellisonem provázali vztahy mezi herními postavami a s jakou promyšlenou samozřejmostí se vrací a prolínají motivy jednotlivých postav v závěrečné konfrontaci s AMem.

Jsem rád, že si po letech konečně mohou i čeští hráči vychutnat snad úplný prvopočátek tohoto snažení a to navíc v českém jazyce. Hra I Have No... u nás totiž nebyla nikdy distribuována, protože i před jednoznačně kladné přijetí českým tiskem se žádný z distributorů nezajímal o její uvedení na trh.

I Have No Mouth... je vynikající psychologická hra plná šílených bohů a zoufalých lidských loutek, které balancují mezi vinou, láskou, hrůzou, zoufalstvím a nadějí. Ne nadarmo byla americkým časopisem Computer Gaming World vyhlášena nejlepší RPG adventurou roku 1996, je to skutečný milník herní historie.

Andrej Anastasov (redakčně zkráceno)

Odkazy v angličtině:
http://en.wikipedia.org/wiki/I_Have_No_Mouth,_and_I_Must_Scream_(video_game) - hra
http://en.wikipedia.org/wiki/I_Have_No_Mouth,_and_I_Must_Scream - kniha
http://www.the-spoiler.com/ADVENTURE/Cyberdreams/mouth.1.html - rady